Libyjský chirurg MUDr. Naser Sadek Bugfifa: Česko je můj druhý domov…
Sympatický lékař původem z Libye, MUDr. Naser Sadek Bugfifa, pracuje na chirurgii Oblastní nemocnice Trutnov a. s. od podzimu roku 2016, kdy se s celou rodinou vrátil zpět do Česka, do svého milovaného Trutnova. Vystudoval totiž v osmdesátých letech lékařskou fakultu v Hradci Králové a v Trutnově začínal jako mladý medik svou kariéru. Pak si na 15 let „odskočil“ zpět do Libye čerpat další pracovní zkušenosti. Založil zde rodinu a i s tou se v loňském roce přestěhoval snad už na dobro do Čech. Ty má totiž moc rád a jak říká, je to jeho druhý domov. Rozhovor s ním si přečtěte dále.
Pane doktore, pocházíte z Tripolisu, hlavního města severoafrické Libye. Jak jste se dostal do Trutnova?
V osmdesátých letech jsem se rozhodl pro studium medicíny. Tenkrát jsem se dostal do Československé republiky na lékařskou fakultu do Hradce Králové. Nejdříve jsem zde prošel nultý ročník medicíny a jazykový kurz, abych se alespoň trochu naučil česky. Pak jsem zde studoval až do roku 1987. Po studiích jsem jel asi na rok a půl domů, ale rozhodl jsem se vrátit do Čech. V Trutnově jsem měl praxi v rámci postgraduálního studia a v roce 1992 si udělal první atestaci. Druhou jsem pak absolvoval v roce 2000. Působil jsem zde až do roku 2001, kdy jsem se rozhodl odjet opět do Libye.
Ve svém rodném městě, Tripolisu, jste pak zůstal dalších 15 let …
Ano. Sbíral jsem jako lékař další zkušenosti ze všeobecné chirurgie, posléze jsem se dostal i do managementu tamní nemocnice, která byla velká asi jako naše trutnovská. Nějaký čas jsem ji dokonce i vedl. Musím říct, že to pro mě byla velká škola, ale stačilo. Jako manažer musíte zvládat opravdu hodně věcí, řešit ekonomiku, provoz, mezilidské vztahy. Já jsem ale chtěl hlavně pomáhat lidem, proto jsem se vrátil k medicíně a všeobecné chirurgii.
Můžete tedy hodně srovnávat – jaké je zdravotnictví v Čechách a jaké v Libyi?
Řekl bych, že je v ledasčem stejné. Máme podobný systém – lékařská péče je zdarma a poměrně dostupná. Samozřejmě se současnou zhoršující se politickou krizí se ekonomická situace řady rodin mění a stává se, že třeba nemají na léky, které byste jim chtěla předepsat, nebo si nemohou dovolit určitá vyšetření či operaci. Je tedy běžné, že se jezdí i do zahraničí. Obecně bych ale řekl, že zásadní rozdíl je v tom, že české zdravotnictví má velmi dobrou pooperační péči. Máte tu šikovné zdravotní sestry, které se o pacienty starají od A do Z. V Libyi je péče o pacienta přesunuta spíše na rodinu. Pak také máme hodně zdravotních bratrů, což v Čechách není tolik obvyklé.
A co lékařská péče, je na srovnatelné úrovni?
V mnohém ano, například vybavení či metody máme stejné, ale řekl bych, že Čechy ho mají lépe zorganizované a mají více specialistů. Libyjští lékaři jsou spíše všeobecní, chybí tam některé dovednosti či kvalifikace a specializace. V tom je české zdravotnictví mnohem napřed. Je to ale dáno i systémem vzdělávání.
Vraťme se teď k Vám a Vaší rodině – proč jste se rozhodli vrátit do Trutnova a jak rodina zvládá pro ni cizí prostředí?
Důvodů, proč jsem se chtěl vrátit, bylo hned několik. Jedním z nich byla špatně se vyvíjející politická a ekonomická situace v zemi. Chtěl jsem, aby mohly moje děti studovat a protože rád vzpomínám na svá studia v Čechách, přišli jsme sem. Trutnov beru jako svůj druhý domov. Měl jsem zde zázemí, spoustu přátel a znal jsem to tady. A taky jsem věděl, že je tu nedostatek lékařů. Manželka ani děti samozřejmě česky vůbec neuměly, takže to pro ně byl takový skok do neznáma. Ale musím říct, že udělaly za ten rok obrovský posun. Děti nastoupily do školy a postupně se vše učí. I já jsem toho spoustu zapomněl, ale snažím se …
Myslím, že mluvíte česky moc hezky! Jak se vám vůbec čeština učila?
Je to strašně složitý jazyk, skloňování, pády… Ale nejhorší je psaní. S tím mám doteď problémy…
Nebojte, myslím, že spousta Čechů má občas s psaním i/y a s/z také problémy… A když už jsme se dostali k Čechům, co si o nás jako národu myslíte?
Čechy mám moc rád. Jak zemi, tak i lidi tady. Mám tu spoustu přátel, jak z dob mých studií, tak i teď mezi kolegy v nemocnici. Hrával jsem do loňského roku aktivně i fotbal, takže se tu znám poměrně s pěknou řádkou lidí a dovolím si tvrdit, že jsou to opravdu kamarádi. Obecně bych řekl, že jste mnohem otevřenější a komunikativnější, problémy hned řešíte. A že jste hodní.
Takže otázka, zda jste se někdy v nemocnici setkal s pacientem, který by měl problém s tím, že jste cizinec, je zbytečná?
Ano, za mou praxi jsem se téměř nesetkal s nějakou špatnou či zlou reakcí. Ani rasovou, ani na to, že jsem muslim. Denně se na ambulanci potkávám s desítkami lidí, spoustu jsem jich operoval. Samozřejmě, že se někdy stane, že je někdo agresivní, nebo sprostý, když je např. podnapilý, nebo má bolesti, ale neberu si to osobně. Ti lidé jsou v nějaké pro ně nepříjemné situaci a chovají se mnohdy jinak, než doopravdy jsou. Musíme je chápat. Vlastně každý lékař by si měl podle mě zažít nějaké zranění, bolest, aby pacienta v tu chvíli lépe pochopil a byl pokornější.
Chápu, jsou to mnohdy vypjaté situace. Moje poslední otázka bude směřovat na Vaše pracoviště – jak se Vám pracuje v trutnovské nemocnici?
Výborně. Máme tu vynikající kolektiv, jsou tu opravdoví specialisté. Také vybavení nemocnice je, řekl bych, velmi dobré. Teď nemocnici např. čeká rekonstrukce laboratoří, nabíráme nové kolegy. Obecně si myslím, že bychom měli nabírat více mladších kolegů. Máme také nového pana ředitele, který je lékař, což je podle mě moc dobře. Vidí chod nemocnice i zevnitř, rozumí všem procesům, vidí potřeby nás lékařů a pochopí lépe i vztahy mezi nimi. Ekonomika je důležitá, ale není to vše. Protože jsem si to sám zažil, vím, o čem ta práce je a věřte mi, není to jednoduché…
Děkuji, pane doktore, za rozhovor a přeju i nadále hodně spokojených pacientů.
Ing. Magdaléna Doležalová