Vstřícnost a pomoc kolegů je pro začínajícího lékaře obrovskou podporou
Do trutnovské nemocnice nastoupilo v uplynulých čtyřech letech více než 20 mladých lékařů a další absolventy lékařských fakult nemocnice stále přijímá. Kolektiv nemocnice se tak výrazně omlazuje, za současné nezbytné podpory zkušených lékařů. Vítáni jsou ti, kteří mají zájem své znalosti rozvíjet, učit se od zkušenějších kolegů a zároveň od prvních dnů v práci nabírat cenné zkušenosti vlastní. Jaké jsou pocity mladého člověka, který se rozhoduje pro náročné povolání lékaře? Co určuje jeho směřování a jak vnímá první kontakt s pacienty, novými kolegy a vším, co praktická medicína přináší? O tom je rozhovor s MUDr. Janem Procházkou, mladým lékařem, který na podzim roku 2020 nastoupil na trutnovskou radiodiagnostiku.
Co Vás lákalo na medicíně?
Pro medicínu jsem se rozhodl na gymnáziu skoro až na poslední chvíli. Z možností, které jsem z gymnázia měl, mi to připadalo jako nejlepší volba. Vlastně už na základní škole mě lákala práce zubaře, ačkoliv jsem od toho později upustil. Dnes svého rozhodnutí jít na medicínu nelituji, i když už vím, co to obnáší.
Jako svého zaměstnavatele jste si po studiu vybral Oblastní nemocnici Trutnov. Proč?
Trutnovskou nemocnici jsem si vybral hlavně kvůli její lokalitě. V Podkrkonoší jsem vyrůstal. Zvažoval jsem ale i další možnost. K mému rozhodnutí přispělo především to, že nemocnice má akreditaci na vzdělávání a můžu se tedy svůj obor učit převážně přímo na svém pracovišti. Mám štěstí, že jsem součástí skvělého kolektivu jak lékařů, tak laborantů a sester. Jsou zde mladí šikovní kolegové a kolegyně, stejně tak ale i ti zkušenější, kteří mě podrželi, kdykoliv jsem ze začátku tápal. Za to jsem jim opravdu vděčný.
Jaké to je přijít po škole do praxe? Cítil jste se připravený?
To bych zrovna tvrdit nemohl. Konkrétně mému oboru, radiologii, jsme se ve škole prakticky věnovali pouhé dva týdny. Co člověk za tu dobu může stihnout? Spoustu teorie, nějakou minimální praxi, ale ve výsledku toho není moc. Člověk tedy do praxe nastoupí pouze s nějakým základním balíčkem znalostí, ale to pravé poznávání oboru teprve začíná. Proto se doma po večerech sám pro sebe učím, abych se nemusel na všechno ptát a být přítěží, a zároveň jsem opravdu šťastný, že na našem oddělení pro to mají všichni pochopení a kdykoliv potřebuji, někdo mi poradí. Nikdy jsem tady neslyšel větu, že bych měl něco už umět ze školy.
Chcete tedy u tohoto oboru a v trutnovské nemocnici zůstat?
Určitě. V radiologii jsem se našel, navíc konkrétně v trutnovské nemocnici děláme širokou škálu vyšetření a zákroků, takže hned po škole mám možnost být i u složitějších věcí, jako například základní radiologické intervence, a dělat tak skutečnou medicínu hned od začátku.
Navíc máme s kolegou nyní domluvené i stáže v Liberci, kde se učíme nevaskulární intervence, které tady pak plánujeme rozšířit, popřípadě zavést, takže si myslím, že pro člověka, který se chce učit, posouvat dál a věnovat tomu nějaký čas, je to zde ideální.
Možnost stáží na jiných pracovištích tedy vítáte?
Určitě ano. Vítám tu možnost mít zázemí na jednom pracovišti a obohatit si to stážemi, abych poznal, jak se věci dělají jinde. Současně mám už za sebou i zkušenosti z covidového oddělení, kam jsem šel pracovat již měsíc po svém nástupu – v prosinci 2020. Zažil jsem tedy tu největší covidovou vlnu přímo naostro, ale i tady jsem měl s kolegy jenom dobré zkušenosti. Všichni byli ochotní, včetně sester, které zvládly opravdu obrovské kvantum práce. Byla to pro mě dobrá škola. Jako absolvent jsem do té doby nikdy nepracoval s nemocničním informačním systémem, nerozepisoval jsem léky, pan primář mi ale vždycky pomohl. A stejně tak vstřícný přístup kolegů vnímám teď i na chirurgii, kde jsem na stáži. Kdykoliv chci jít na sál, vítají to, nic není problém. Po chirurgii mě čeká stáž na ARO.
Co je podle Vás pro mladého lékaře, který vyjde ze školy, to nejtěžší?
Pro mě bylo asi nejtěžší přijmout, že už jsem doktor a musím nést zodpovědnost s tím spojenou, že mám na starosti pacienta. Jak už jsem říkal, naštěstí jsem se tady měl ale vždycky o koho opřít. Medicína je taky z padesáti procent papírování. Ale troufnu si říct, že to není tak hrozné, velký problém mi to nedělalo. Nicméně, naučit se psát propouštěcí a příjmové zprávy, to jde ruku v ruce s klinikou.
Jak moc je podle Vás důležitá komunikace s pacientem?
To je stěžejní, naprostý základ. Pacienti přijdou do nemocnice, když je něco bolí, často mají strach a je jasné, že nikomu moc neprospěje, když je někdo nepříjemný. Naopak si myslím, že už vstřícný rozhovor může být takovou první pomocí. Snažím se to mít na paměti, i když mi přijde pacient třeba ve tři ráno do služby, a doufám, že se mi to daří. Na druhou stranu realita je taková, že lékař nemá na každého pacienta tolik času, kolik by si přál, ale vždy je možné chovat se slušně a hezky.